Ir al contenido principal

Smrtihlav. Anthropoid. Muž se železným srdcem (2017)


Smrtihlav (2017), mě nezanechal lhostejný. Není to mistrovské dílo, ale je dobře realizováno; také herci působí velmi přesvědčivé ve filmu, díky kolektivnímu dílu kamery, scénáře, režiséra... atd. To je kinematografie: kolektivní dílo, které je obvykle založeno na literárním nápadu. Tento film je založen na prvním románu 46 letého spisovatele Laurenta Bineta, HHhH (2010). Vypráví o událostech válečné operace Anthropoid, vražda v Praze vysokého důstojníka SS, Reinharda Heydricha, který vysloužil si přezdívku „pražský řezník“ a potom ve konferenci ve Wansee se stal architektem Konečné řešení židovské otázky.
   Film není jen ještě jeden produkt o druhé světové válce a nacismu, ten "nezapomeňme" nacistický barbarismus: To je velmi důležité a zdá se mi, že musíme nepřestávat v tom, vždycky. Ale ve filmu je víc než morální projev. Film je uvažování o nacionalismu a o ideologii. Zaprvé, v plátně se objevují dva různé závazky vůči nacionalismu: první, Heydrichův (rasistická vize, pud smrti, agresivita a destruktivnost), a druhý, vztah k vlastní identitě členů odporu a těch výsadkářů: solidárnost, obětování, prostě dobro. Vedle úvahy o identitě, vyprávění filmu přenáší obnovený odraz o existenci ideologiích, jako bylo řečeno, že ideologie nikdy nezmizely a, naopak, mají tendenci vrátit se do podobných situací.   
 Chtěl bych pročíst ten román, protože vnímám, že reflexe je hlubší. Heydrich se stal nacistou kvůli touze po sociálním vzestupu. Vyloučen z námořnictva, to ho zatrpklo. Říkalo se mu „kat Hitlera“ (vůdce ho nazýval „muž s železným srdcem“), kvůli brutalitě svých metod, nejnebezpečnější brutalita všech, vždyť ten chlap byl velmi inteligentní. Himmler mu dal na starosti velení zpravodajství SS. Člověk nebyl jen funkcionář smrti, jako třeba Eichmann. Postaral se taky o mobilní jednotky SS, Einsatzgruppen. Podle filmu, prý měl v ruce složku s instrukcemi Konečné řešení, když byl napaden... že předal tento návrh Himmlerovi, než zemřel na rány.    
    Lidé, kteří ho zavraždili, jsou naopak. Opravdu věří ve své země, pro kterou položí vlastní životy. Osvobodit od fašismu, a za to zemřít. Myslím si, že strávil bych hodiny mluvit o filmu a o tom všechno, ale někdy jindy. Jen doporučuji, abyste ten film viděli. Třeba ten zajímavý "fenomenologicky" použití kamery, který se mi zdá být projevem obdivu k životu a nepřenositelnosti jednotlivých emocí.  
______________

Existuje další kinematografický projev Operace Anthropoid v díle roku 2016, nazvaném - mistrovsky - "Anthropoid". Je britsko-česká koprodukce. Ten pás vypadá jako by byl jen akční, válečný dokument.  Ale textura práce je dovedná, snad i pohledná, a ten její děj chce být spolehlivou kronikou faktů. Film Smrtihlav (aneb HHhH, 2017) soustředil se na porozumění monstrum? "Anthropoid" se zaměřuje na hrdinové a Němci se jen zdá, že mučí a křičí ve svém jazyce. Něco se mi líbí v tomto filmu: Nikdo nechce provést akci, která jim bude stát nejen jejích životy, ale taký tisíce dalších, vždyť odplata je jistá. Pouze Josef Gabčík (Cillian Murphy) je schopen provést operaci, aby ji vedl, i když paradoxně kulomet v klíčovém okamžiku se zasekne a humánnější Jan Kubiš (Jamie Dornan), hodí bombu, která zabije R. Heydricha. Film je chladný, postrádá hlubší odraz, který by pomohl pochopit tolik šílenství a smrt. Dokonce ani charismatická a vynikající Anna Geislerová, hrající Lenku Fáfkovou, dokáže zachytit tragický charakter tolik životů těch, kteří bylo rozkázáno oběť. To je jeden aspekt obou filmů: dostat příkaz od někoho – vláda e exilu – zabit monstra, které bude nahrazen jiným a jehož vražda vyvolá strašnou pomstu, ve které zemřou tisíce nevinných. Myslím si, že vražda R. Heydricha je záležitostí, která se odráží v mnoha problémech. V kině by možná byla zajímavější práce, spojit různé úhly čtení obou filmů, HHhH a Anthropoid. Nicméně, kino je podnikání a nejsou v každém případě prachy anebo fondy pro pravdu. Pravdivost války, politiky neboli jak jsme hračkami ctižádostivosti a pudu smrti jiných neznámých mocných lidi. 

(Ve španělštině.)

Comentarios

Entradas populares de este blog

La novela familiar del neurótico (notas)

(Versión corregida y revisada del artículo “La novela familiar freudiana en la literatura y el cine (notas)”, publicado en Studia Romanistica (2009), vol. 9, 1, 97-105. ISSN: 1803-6406.) ______________
Las palabras, que fueron en un pasado mágicas, aún retienen algo de ese ancestral poder mágico. (Freud)
Los relatos articulados por la “novela familiar del neurótico” forman el esqueleto y andamiaje de los artefactos literarios y cinematográficos, soportes materiales privilegiados donde se vivifican las mitologías subjetivas. En el caso de la narrativa, no se debe confundir con los relatos “familiaristas” (que tematizan directamente la familia o que se nuclean en torno a la misma), pero sorprende pasmosamente la fenomenal abundancia y proliferación de narraciones pivotando en torno a la envidia edípica, el padre caído, la falta materna, el huérfano abandonado… arquetipos argumentales superabundantes, por otro lado, en el cine.  _________ En 1909 apareció publicado en el libro de Otto Ra…

El nacimiento de la política para Moses I. Finley. (Politics in the Ancient World.)

Antígona, o, la lógica cultural del filosofismo tardío (y algunas palabras sobre la desobediencia civil)

1
Leo hoy este artículo sobre el libro electrónico del filósofo esloveno Slavoj Žižek Antigone (2016). Recuerdo un post de un amigo, "El pueblo de Tebas se aburre de Creonte y Antígona" (aquí), que me impulsó a leerlo. 
Žižek filosofa-juega mucho en su libro, se ríe de las lecturas historicistas y recrea su propia Antígona. A lo que parece, el esloveno piensa - como Castoriadis - que tanto Antígona como Creonte provocan la tragedia por pura cabezonería, incapacidad de ceder, de tolerancia,  que Antígona es inmune al diálogo, poseída de una especie de pulsión de muerte; que el coro intenta zafarse de ese conflicto abocado a la tragedia y que condena a ambos a muerte, como un tribunal popular. Justamente. (Ignoro qué justicia hay en matar a la joven.)
   Žižek relee el mito y, consciente de que toda tradición es una invención, invita a abandonar la lectura más histórica o historicista y a recrear la obra. Una obra como Antígona, tan petrificantemente canónica, debe mirarse hacia …